TORTHARRY si pro svoji pátou desku snad ani nemohli zvolit příhodnější název. Ano, „Reborn“, tedy „Znovuzrození“, výstižně reflektuje návrat domácí death metalové stálice do dob jejich tvůrčích počátků, přesněji pak někam mezi debutové album „When The Memories Are Free“ (1994) a následující, o poznání přesvědčivější záznam „Book Of Dreams“ (1997). V zájmu zachování co nejvyšší míry objektivity jsem byl nucen navštívit sklepní prostory mého příbytku, kde mám ještě uloženy některé starší pásky, mimo jiné i první dvě alba z kovárny TORTHARRY. Zvláště třináct let starý debut (jen tak pro zajímavost dodám, že prapočátky kapely sahají až do roku 1984) je ukázkovým dobovým dokumentem, zachycujícím atmosféru death metalové revoluce v rámci tuzemských luhů a hájů. O vzkříšení onoho unikátního spiritu se svým způsobem pokouší i zbrusu nová deska „Reborn“.

TORTHARRY znovu začali úplně od píky. Opustili svoji alma mater, tedy studio Hacienda, rozloučili se s dlouholetým produkčním Milošem Doležalem a co je snad nejdůležitější, dali sbohem experimentálně pojaté tváři, kterou dokázali velmi zajímavým způsobem prodat na svém čtvrtém albu „White“. Rok 2006 znamená pro TORTHARRY návrat ke kořenům, k old school klasice, jež jim seděla, sedí a věřme, že i nadále sedět bude zdaleka nejvíce.

K vydařenému žánrovému comebacku dozajista napomáhá i sytý zvuk z bzeneckého Shaarku, oproti Haciendě sice trochu zastřenější, leč o to více intenzivní a konfliktnější. Pro kapelu jasné plus, navíc získané s minimálním rizikem, neb obě studia patří k absolutní tuzemské špičce a jejich osádky rozhodně nemají ve zvyku odvádět průměrnou práci. TORTHARRY, toho času již bez zakládajícího maskota, bubeníka Juana, po menší tvůrčí pauze a o mnoho delší etapě stylového přemítání znovu nalezli ztracenou tvář. Ne, tolik diskutované „White“ rozhodně nevnímám negativně, je z něj jasně cítit touha experimentovat, činit překvapivé kroky, ovšem ne vždy se tak děje s úspěchem. I s časovým odstupem na mě nejodvážnější album východočeské čtveřice působí jaksi rozpolceně, na jednu stranu sympaticky narušuje zkostnatělé postupy, na stranu druhou předhazuje nejednu „inovaci pro inovaci“. Ale zpět k aktuálnímu „Znovuzrození“. Od „Book Of Dreams“ tady máme první album TORTHARRY, které působí celistvým dojmem, není skoupé na nadstandardní příděl entusiasmu, a především pak s přehledem kormidluje daleko od dramaturgických mělčin, kde občas spočinulo zejména „Unseen“.

Kdo od TORTHARRY očekával pokračovatele netradičního „White“, pravděpodobně odejde se skloněnou hlavou, naopak milovníci surových old school řemesel budou zářit spokojeností. A já? Z mého hodnocení je snad jasné, že i na mé tváři zahořel úsměv zadostiučinění.